Gullfjell – hora plná zlata

Kulík zlatý (Pluvialis apricaria), samec:

Gullfjell (987 m.n.m.) je nejvyšší hora a také jedno z nejlepších míst k pozorování horských druhů ptactva v okolí Bergenu. Gullfjell znamená v překladu „Zlatá Hora“ – nevím, odkud název původně pochází ale možná měl jeho autor podobný zážitek jako já minulou neděli, kdy jsem se brzy ráno vydal na horu ozářenou zlatým světlem prvních slunečních paprsků a kolem cestiček na mě pískali kulíci zlatí.

Kulík zlatý (Pluvialis apricaria), samice:

Nevím, pokolikáté se již budu opakovat ale Norsko pro mě letos získalo docela nový náboj – po návštěvě parku Dovre v severní části jižního Norska jsem zcela propadl kouzlu místních hor a jejich avifauny. Z Dovre jsem si přivezl jeden rest – kulíka zlatého…respektive, nepřivezl jsem si kulíka ale touhu podívat se mu zblízka do očí a pokusit se i o nějakou fotografii. Věděl jsem, že kulík zlatý hnízdí na svazích hory Gullfjell a tak jsem v neděli vstal v pro mě naprosto smrtelném čase ve 4.00 ráno a vyrazil směrem do vnitrozemí.

Pár kulíka zlatého, samička v popředí:

Půl hodiny jízdy autem mě zavedlo na parkoviště východně pod horou Gullfjell – 4.7. byl sice východ slunce někdy kolem 3.45 ráno ale vysoké hradby hor způsobují, že první paprsky se přehoupnou přes nejvyšší vrcholky až někdy kolem šesté hodiny a já mám stále dost času na to dostat se ke kulíkům. Je kolem tři čtvrtě na pět a já si ještě rozespalý nasazuji těžký batoh a s vidinou nejistých zážitků vyrážím na dopolední tůru. Na místo, kde jsme naposledy s manželkou slyšeli kulíky je to 500 výškových metrů – inu dobrá ranní rozcvička :- )

Kulík zlatý (Pluvialis apricaria), samec:

Ještě než ale začnu zdolávat první výškové metry štěrkové silnice, zadrží mě nakrátko pisík (Actitis hypoleucos) poskakující v korytě potoka a na keři zpívající sameček pěnice hnědokřídlé (Sylvia communis) – zkouším se k němu třikrát doplazit mokrým vřesovištěm ale pokaždé uletí dříve, než se stačím dostat na nějakou přiměřenou vzdálenost. V lesíku za mými zády sleduji dvě honící se kukačky (Cuculus canorus) a já váhám, zda se nevrátit a nezkusit štěstí s nimi – třeba se povede nějaká zajímavá fotografie… Nakonec se rozhoduji pokračovat dále a doufám, že se ještě zadaří – totiž že si neponesu domů zase prázdnou kartu tak, jak se to stalo už mnohokrát.

Bělořit šedý (Oenanthe oenanthe):

Cestu vzhůru lemují nízké jalovcové keře, na kterých poskakují budníčci větší (Phylloscopus trochilus) a lindušky luční – budníčci mají zobáčky plné hmyzu, který nosí mladým na hnízdo – dělám pár fotek ve špatném světle a brzy budníčky opouštím abych je nerušil příliš dlouho. O kus výš vylétá z trávy vedle cesty černý pták – „aha, to bude kos“, říkám si v duchu, přeci jen se chci ale přesvědčit a tak sleduji, jak pták dosedá na skálu o několik desítek metrů dál a natáčí se ke mně – ale vždyť to je přece kos horský! Bílá náprsenka je jasně patrná. Vím, že se zde tento druh vyskytuje ale pro mě je to první setkání s kosem horským (Turdus torquatus) v životě – mám upřímnou radost. Chvíli se navzájem pozorujeme a když kos usoudí, že jinde to bude zajímavější, vydávám se zase na cestu. Jsem už téměř v polovině, za chvíli projdu kolem chaty Redningshytta, kde se má cesta stáčí na západ na vrchol Austefjellet – nejdu tedy na nejvyšší vrchol pohoří ale jen na nižší vrcholek západně od Gullfjellet.

Budníček větší (Phylloscopus trochilus):

Kulíci zlatí (Pluvialis apricaria) hnízdí právě kolem vrcholové partie hory Austefjellet a z ní jdoucího hřebínku Austerinden. Již zdálky vidím jak někteří kulíci na vyvýšených místech vystrkují krky a sledují můj příchod – jsou to velmi ostražití ptáci, kteří se však vždy ohlásí svým typickým pípáním, pokud se dostanete do jejich blízkosti a chvíli tam setrváte. Kulíci se začínají hýbat a poletují kolem stezky, po které kráčím. Lehám si, vyndavám fotoaparát a cvakám první fotografie – právě včas – slunce se zrovna přehouplo přes hlavní hřeben Gullfjellu a maluje kulíky zlaté ještě více do zlata – nádhera! Kolem mě poletuje několik párů kulíka zlatého – trávím s nimi něco kolem hodiny a raději pokračuji dál, přeci jen jsem je otravoval docela dlouho.

Ranní krajina kolem Gullfjell:

Nyní s kartou plnou fotek kulíků si vesele vykračuji na vrcholek Austefjellet a kochám se ranní horskou krajinkou, kterou jako chomáčky vaty zdobí všudypřítomný suchopýr. Na východě vidím ještě zasněžené vrcholky Hardangerviddy (největší náhorní planina severní Evropy, mimochodem také úžasná ptačí lokalita!), na západě se rozprostírají nekonečné vody Atlantiku. Na úplném vrcholku hory zdravím ještě spící ovce – jsem dnes jistě první návštěvník – a vydávám se smyčkou zpátky k autu, je téměř půl deváté. Na cestě ještě potkávám bělořita šedého (Oenanthe oenanthe) a v dálce už vidím první ranní turisty – nejvyšší čas opustit scénu.

Čečetka zimní (Acanthis flammea):

Poslední prudký sestup na cestě k parkovišti je lemován hustým jalovčím, ve kterém se prohánějí – stejně jako na začátku cesty – lindušky luční a budníčci větší. Slunce už krásně hřeje a tak si sedám nedaleko jednoho takového keře do ještě orosené trávy a sleduji dění „na nejbližší větévce“ – hnízdění je v plném proudu a mláďata budou asi pěkně hladová podle toho s jakou intenzitou nosí dospělí hmyz. Převládají opět budníčci, lindušek je méně – není divu, vždyť také pro stavbu hnízda preferují hustou trávu před křovinami. V hledáčku se mi objevuje pták s červenou skvrnou – překvapením se mi rozbuší srdce. stihnu zaostřit než uletí? – stíhám to jen tak tak a exponuji – dvě fotografie vyšly jakž takže, na dalších je vidět už jen ocas odlétající čečetky zimní (Acanthis flammea).

Linduška luční (Anthus pratensis):