Handicapovaný neznamená méně krásný

Tento název článku vymyslela moje žena poté, co jsem se dnes vrátil z výletu za ptáky v rezervaci Herdla na ostrově Askøy severozápadně od Bergenu a na počítači prohlížel pořízené fotografie. Ačkoliv jsem se na Herdlu vydal především pozorovat a pokusit se vyfotit sněhule severní (Plectrophenax nivalis), které se zde pravidelně na podzim objevují a často zůstávají i v zimě, nakonec jsem si domů odvážel především fotografie jespáků obecných (Calidris alpina), včetně jednoho nebožáka bez levé nohy.

Bohužel jsem se poslední dobou za ptáky moc často nedostal – ať už to bylo pracovním vytížením nebo kvůli nepříznivému počasí, které tu na severu (i když se pořád pohybujeme na jihu Norska) vládne již od začátku září. Dnes bylo ideální počasí pro návštěvu ptačí rezervace Herdla a to především proto, že nepršelo – dalo se tedy fotit, ale zároveň bylo zataženo a tak se dalo očekávat, že na Herdle nebude tolik lidí – vždyť v létě se Herdla o víkendech často mění v pěší zónu, kam míří denně stovky lidí.

Před dvěma lety jsem touto dobou pozoroval na Herdle zajímavého světlého ptáka podobného vrabcovi a podle atlasu jsem zjistil, že se jedná o sněhuli severní (Plectrophenax nivalis), malého ptáka ze skupiny strnadovitých žijícího v chladných pásmech vysoko na severu a na zimu migrujícího více na jih. Loňský rok jsem se na Sněhule nedostal – asi proto, že jsem se věnoval hlavně pozorování a focení křivek - a tak jsem se s nimi setkal opět až letos. Štěstí mi bohužel nepřálo – dvakrát jsem se k hejnu 5 Sněhulí plazil a byl již "na dostřel" když mi je kolemjdoucí paní vyplašila. Napotřetí sněhule ulétly a napočtvrté zase pobíhaly po betonu a v pozadí měly bílé plastové balíky trávy. Ani na popáté a naposledy to nebylo ideální, byl jsem od nich ještě dost daleko, ale alespoň byly v přirozeném prostředí – jedna, spíše dokumentační fotka zde:

A tak jsem dnes nakonec získal nejlepší fotografie o kousek dál, kam přilétli tři jespáci obecní (Calidris alpina) a nenápadně se usadili v mořských řasách vyplavených příbojem na písčitou pláž. Sundal jsem batoh a s foťákem jsem se plazil směrem k jespákům – jejich polohu jsem jen tušil – je opravdu neskutečné, jak jsou malí a nenápadní – i když jsem viděl, kde přistávají, nemohl jsem je ani v hledáčku fotoaparátu najít a spatřil jsem je až když jsem byl od nich vzdálen asi jen 10 metrů. Naštěstí jsou to ptáci velice krotcí a tak mě nechali přiblížit se asi na 5 metrů a vůbec se nenechali vyrušit – jeden z nich dokonce pospával s hlavou otočenou dozadu a zobákem zabořeným do peří. Úplně na konci se dostávám k titulu tohoto příspěvku – ptákovi nejblíže ke mně sice chyběla levá noha ale řekněte sami – není snad přesto krásný…?

____________________________________________________________________________________________